Inzerát : „Pro Nemocnici Litoměřice se hledá filantrop, srdcař, blázen nebo vše dohromady“
Lucie horáková

   Stále dokola se hledá pro nemocnice po celé republice jakýsi „strategický partner“. Někdo, kdo přinese peníze, přivede chytré, vzdělané a příjemné lékaře a sestry a bude mít na srdci zachování kvalitní zdravotní péče pro obyvatele města a okolí. Nikdo takový ovšem v podstatě neexistuje, zvláště ne „zadarmo“ a bez obětí. Za vše je nutné zaplatit nějakou cenu. Může jí být naprostá ztráta vlivu na další osud nemocnice, nebo ztráta třeba finanční.... Nikdo nemá jednoduchý a levný recept na řešení personální a finanční situace nemocnic. V tuto chvíli nejsilnější potenciální „strategický partner“ pro naši nemocnici má 200 miliónový dluh a zavírá nemocnice kvůli nedostatku personálu....

   

Jedna z čestných výjimek privátních vlastníků nemocnic je majitel nemocnice v Hořovicích a Berouně, pan Ing. Sotirios Zavalianis. Snaha o skutečný rozvoj a nikoliv vlastní rychlé obohacení je ovšem v dnešní době bohužel velmi, velmi vzácná. Mnohem četněji a snadněji se doslechnete od zaměstnanců nemocnic se „strategickými partnery“, jak se šetří na materiálu, lécích i personálu, v důsledku tedy na nás pacientech. Zisk a obchod skutečně není sprosté slovo. Je ale velký rozdíl, jestli zisk utratím za nové přístroje nebo za novou jachtu. Zdravotnictví je prostě VEŘEJNÁ SLUŽBA.


    Dalším „dobře prodejným mottem“ pro hledání partnera je idea nemocnice 21. století . Přitom polovina FN Motol je stále v prostorách, které pamatují vládu komunistů. A přesto se v nich dělá špičková medicína. Takže myslím, že nový nábytek, okna, ani wifi a televize na každém pokoji nevypovídá nic o tom, jaké máte riziko komplikací při operaci, jestli léky a léčba, kterou dostáváte, je ta nejlepší dostupná, a také nevhodněji zvolená pro vás. To vše totiž závisí (kromě pomocného přístrojového vybavení) hlavně na kvalitě lékařů a naprosto stejně tak na empatii a pečlivosti zdravotních sestřiček, na systému kontroly a důsledné monitoraci celého pracovního prostředí včetně personální oblasti.
   
    Malá odbočka - nedávno jsem četla rozhovor s česko-americkým uznávaným ekonomem panem Prof.Ing. Milanem Zeleným MSc., PhD, který už po roce 1989 kritizoval kvapnou, nepromyšlenou privatizaci státních provozů a podniků. Přichází se tak podle jeho názoru o peníze, o zisk plynoucí často za hranice, často i o duševní vlastnictví a odborníky. A my pak stále zůstáváme „operátory výroby“, jak se dnes pracovní pozice u výrobních linek nazývá. A je jedno, jestli v průmyslu nebo ve zdravotnictví. Jaký vztah k našemu místu, našim lidem i kultuře mají asi například indičtí majitelé nedaleké továrny? Jak moc jim na nás záleží? Tipuji, že přesně jen tak, jaký rámec jejich zájmu dá naše legislativa. A tady je další velký a asi hlavní problém (zpět ke zdravotnictví) -  dlouhodobé zanedbání celého systému, absence jasné koncepce a neřešení problémů, protože jejich řešením se ztrácí politické body a populismus nyní vládne nad zdravým rozumem. Rychlá a laciná řešení nad dlouhodobou strategií. Dostupné strategické dokumenty jsou obsahově všeobjímající a zcela nevymahatelné. Stát je slabý nebo se i prostřednictvím některých svých úředníků na vlastním tunelování paradoxně i podílí. Dálnice, nemocnice, veřejné stavby...

    Obdobný vývoj je i v jiných státech -  stát je tak „povolný“, že nechá finančníky ovládnout veškeré strategické sektory. K čemu je legislativa, v jejímž rámci můžete vlastně co chcete, jen musíte mít toho správného právníka? A pro stát nevýhodné "akce" se ve výsledku sanují opět ze společné daňové pokladny.

    Naštěstí přesto všechno se najde i spoustu úžasných funkčních projektů a skvělých lidí, jak na úřadech, tak mezi podnikateli. Můžeme jen doufat, že i pro nemocnici v Litoměřicích se najde dost srdcařů, aby v bludišti dnešních prapodivných toků peněz a leckdy bezzubé legislativy měli šanci prosadit a udržet v chodu toto zdravotnické zařízení s dobrým personálem pro nás všechny. Že to je nesmírně těžký úkol je jasné.

I stát by potřeboval srdcaře a silné osvícené osobnosti, aby konečně nastavil jasná pravidla hry a zminimalizoval se tak konečně prostor pro korupci na všech úrovních. Abychom jasně pojmenovali, na co máme nárok, a co je potřeba doplatit. Pak zbyde více peněz jak na léčbu pacientů, tak na zaplacení kvalitního personálu. V téhle džungli nám všem už totiž jde opravdu o život a prodlužování tohoto stavu je projevem neskutečné ignorace a nepochopení. Mluvení (kterého už bylo dost a dost) ale nic nevyřeší a prodej nemocnice také ne!


    Díky všem, kteří si uvědomují sílu a tíži své odpovědnosti v důležitých rozhodnutích......